Na své mládí v Hrotovicích vzpomíná
Drahomíra Papírníková-Eliášová
1992
 
Je mi sedmdesát. Svět kolem se zbavil hrozné diktatury komunismu a národy hledají nové formy své existence. Nová technika, nové vynálezy, počítače, mechanizace útočí na nás
na každém kroku.
Neuvěřitelně chytré stroje snaží se ulehčit a zkvalitnit lidem práci, zpříjemnit život.
Lidé spěchají, štvou se, rvou - ale proč?
Budou snad šťastnější
Bůh milý ví...
„Zavírám dvěře srdce svého“ a vzpomínám. Ve vzpomínkách je vždy všechno krásnější, čistčí než by i tehdy bývalo bylo. A to chci.
Pro potěšení a úlevu pokládám písmena na papír, jako rozsévač rozsívá zrna a zrnka do brázd.
A pro ty mladé, budou-li chtít číst, aby nezapoměli. Nic víc.